Osobní svatební proslov z vašich vzpomínek

„Jsou lidé, kteří potřebují k dobrému životu pořád něco nového. Větší zážitky, výlety, překvapení, změny. Já k nim patřil. A pak jsem potkal ji.

Kamila umí z obyčejné neděle udělat něco, na co se těšíš. Ne proto, že vymyslí program, ale proto, že v té obyčejné neděli vidí něco, co já přehlédnu. Ranní kávu na okně. Že venku svítí slunce. Že je hezky. Já jsem v tu chvíli ještě přemýšlel, co by se dalo dělat, a ona už to prostě žila.

Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, co mě tím vlastně učí. Postupně se to promítlo i do všeho ostatního — do toho, jak trávím čas, jak přemýšlím a co považuju za důležité.

To, co na Kamile obdivuju nejvíc, není žádná velká vlastnost, kterou by šlo popsat jedním slovem. Je to spíš způsob, jakým se dívá na svět. Laskavě, bez zbytečného shonu, s tichým přesvědčením, že většina dní je dobrá, když jim dáš šanci.“

„Když k nám přišel poprvé na návštěvu, spletl si naši kočku se psem a snažil se ji přivolat. Kočka mu to nikdy úplně neodpustila. Musím říct, že jsem tehdy chvíli přemýšlel, jak často se něco takového člověku stává.

Jenže postupně jsme poznali člověka, který je slušný, pracovitý a který má Lucii opravdu rád. A to jsou věci, které rodiče sledují mnohem víc než orientaci v domácích zvířatech.

Tehdy jsem pochopil, že je to správný chlap pro moji dceru.“

„Filip dlouho zastával názor, že svatba je věc, kterou člověk nutně nepotřebuje. Říkal to přesvědčivě, říkal to opakovaně. My jsme mu věřili. Nebo jsme mu aspoň přikyvovali, protože to bylo jednodušší.

Pak poznal Veroniku.

Jednoho dne jsem ho přistihl nad vzorníkem ubrousků. Řešil odstín. Velmi soustředěně. S tím výrazem ve tváři, jaký mívají lidé, když vybírají hypotéku nebo jmenují premiéra. To byl moment, kdy nám všem bylo jasné, že je rozhodnuto. A to nám bylo jasné dřív, než to bylo jasné jemu.“